Nejvyšší soud ČR rozhodl ve věci stáčení tachometrů správně!

Hlavním úkolem Nejvyššího soudu České republiky je zajišťování jednoty a zákonnosti rozhodovací praxe českých soudů nižších stupňů, a to zejména rozhodováním o mimořádných opravných prostředcích proti rozhodnutím soudů nižších stupňů a zaujímáním sjednocujících stanovisek.

Dnes, 3. července 2014, Nejvyšší soud České republiky opětovně „zabodoval“, když vydal rozhodnutí ve věci stáčení tachometrů u ojetých automobilů a zcela jasně potvrdil správný názor, že jde o trestný čin podvodu (začleněný v kategorii přečinů), nikoliv o pouhý přestupek, jak se to v řadě případů snažily některé orgány činné v trestním řízení, a zejména pak obecné okresní soudy, posuzovat a nahrávaly tak šmelinářům, překupníkům a podvodníkům.

Nejvyšší soud České republiky posuzoval případ dovolání čtyřicetiletého muže ze Zlína, který v zahraničí za 7 tisíc Eur zakoupil automobil VW Caravele 2,5 TDI, který měl najeto 340 tisíc kilometrů, poté stočil tachometr na 171 tisíc kilometrů a vůz prostřednictvím autobazaru prodal za 379 tisíc korun, čímž se neoprávněně obohatil takřka o 200 tisíc korun. Tento muž byl následně Okresním soudem ve Zlíně odsouzen právě za podvod podle ustanovení § 209 trestního zákona k roční podmínce se zkušební dobou na 18 měsíců, což je trest, za takové jednání, spíše symbolický, ale i přesto podal dovolání k Nejvyššímu soudu ČR v domnění, že dosáhne změny rozsudku.

Nejvyšší soud České republiky posoudil případ správně, neboť podvodu se již ve smyslu ustanovení § 209, odst. 1 trestního zákoníku č. 40/2009 Sb, ve znění pozdějších předpisů, dopustí každý, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, což je škoda ve výši nejméně 5 tisíc korun, a dovolání zamítl. Současně tak sjednotil právní názor, že v případě prodeje automobilu, motocyklu, ale i jiného obdobného dopravního prostředku, u kterého je jeho cena určována nejen podle roku výroby či uvedení do provozu, ale i vzhledem k počtu ujetých kilometrů a s přihlédnutím k celkovému stavu vozidla, půjde o trestný čin podvodu vždy, dosáhne-li škoda nejméně 5 tisíc korun.

Jen nechápu, proč musel nakonec vydat sjednocující stanovisko až Nejvyšší soud České republiky v roce 2014, když trestný čin podvodu je v našem trestním zákoně v podobě zcela jasné skutkové podstaty uveden již od vzniku našeho samostatného státu a podvodníci všeho druhu byli podle tohoto ustanovení stíháni již od doby První republiky, přes poválečné období a dobu budování socialismu, až po dobu současnou, skutková podstata je vyjádřena naprosto srozumitelně a v průběhu let se měnila pouze minimálně (většinou pouze číselné začlenění konkrétního paragrafu v příslušné části trestního zákona), policisté, státní zástupci i soudci mají vysokou právní kvalifikaci a navíc všichni vědí, že touto konkrétní formou podvodu, se obohacují nejen jednotlivci, ale celé, důmyslně organizované řetězce spekulantů a podvodníků, včetně mnohých autobazarů, a nejde zde jen o obrovské neoprávněné zisky a obrovské daňové úniky, ale i o vážné ohrožení provozu na pozemních komunikacích a hazard se zdravím a životy podvedených majitelů a jejich rodin, neboť na našich silnicích dnes jezdí stále víc vraků, které by již v řadě zemí skončily sešrotováním.

Těmto, v současné době značně rozbujelým, formám trestné činnosti, by bylo možné zcela jistě zabránit, jen kdyby se příslušní policisté, kteří mají tuto problematiku v rámci Policie České republiky na starosti, alespoň občas podívali do kterýchkoliv inzertních novin, kde již z pouhého textu řady inzerátů kouká zcela jasný podvod, zašli do autobazarů v jejich služebním obvodu, podívali se podrobněji na tam nabízená auta a vytvořili si přehled překupníků, kteří tam auta dodávají k prodeji, včetně zdánlivě nezaměstnaných, kteří pobírajíce příspěvky pro nezaměstnané od státu, drze jezdí s luxusními vozy a dlouhými vleky do Německa, Francie, Belgie, Švýcarska, Holandska a jinam, nakupují tam za pár Eur naprosto „odjeté“ automobily, které mají po pouhých dvou letech provozu najeto takřka půl milionu kilometrů (většinou auta taxislužby, zasilatelských společností, aj., které v podstatě jezdí 24 hodin denně a po dvou letech sice vypadají jako nové, ale nejsou již takřka schopné provozu) a nebo kupují vraky, či dokonce jen torza havárií zničených aut, na jejichž doklady pak legalizují auta, která pro ně další zločinec u nás někomu odcizí.

Jestliže si někdo, a ať je to kdokoliv, včetně pánů ministrů, poslanců či senátorů, myslí, že je to třeba řešit novými skutkovými podstatami či dokonce celými novými zákony – je to sice možné, ale je to zdlouhavé řešení, nekonečný legislativní proces, do kterého mluví často i ti, kteří se neumí ani pořádně podepsat a výsledek žádný, neboť jsme všichni již opakovaně viděli, jak to dopadlo, když se připravoval zákon podstatně zpřísňující dovozy starých motorových vozidel ze zahraničí – a výsledek žádný!

Přitom je třeba říci, že příslušné skutkové podstaty v našem českém trestním zákoně jsou a je jen třeba je začít využívat! Je třeba se podívat na ustanovení § 209 trestního zákona podrobněji, podívat se také na ustanovení § 20 TrZ o přípravě k trestnému činu, na ustanovení § 21 TrZ o pokusu trestného činu, na ustanovení § 22 TrZ o pachatelství, § 23 TrZ o spolupachatelství i na ustanovení § 24 TrZ o účastenství, neboť všichni – ať již jde o samotného pachatele, spolupachatele, organizátora, návodce či jen pomocníka, jsou trestní podle trestního zákona a to stejnou sazbou, jako by trestný čin spáchal každý z nich sám. Takže diskuse o tom, zda můžeme nebo nemůžeme trestat toho, kdo fakticky to „přetočení“ tachometru udělal je naprosto bezpředmětná, neboť bez tohoto jednání by k činu nedošlo!

Je tedy třeba nechat polici pracovat, do její práce nikterak nezasahovat, instalovat řídící managament policie, který má odpovídající bezpečnostně právní vzdělání získané na Policejní akademii České republice v Praze (a nikoliv na soukromých vysokých školách a v různých „švindlkursech“) a potřebnou dobu úspěšné policejní praxe, a nikoliv podle známostí s vlivnými politiky, nezastrašovat státní zástupce a neovlivňovat soudy přihlouplými komentáři ve sdělovacích prostředcích. A pak se snad začne práce dařit, lidé opět začnou věřit v právní stát a zločinci všeho druhu půjdou tam, kam již dávno patří.

Doc. JUDr. Miroslav NĚMEC, Ph.D.

Stínový ministr vnitra za LEV 21