Zákrok policistů ve Žďáru nad Sázávou byl naprosto profesionální.

Tragická událost, ke které došlo po ránu v úterý 14. října 2014 v budově střední školy ve Žďáru nad Sázavou, opět značně rozbouřila veřejné mínění vcelku poklidných povolebních jednání a v souvislosti s tím se opět „vynořila“ řada otázek.

Psychicky nemocná šestadvacetiletá žena se společně s příchozími studenty dostala i přes řádné zabezpečení vchodových dveří školy do šaten a tam, zjevně zcela bezdůvodně, napadla nožem jednu studentku s tím, aby zavolala „policajty“, jinak, že ji zabije. Vyděšené studentce přispěchal na pomoc její spolužák, kterého však psychicky nemocná žena nožem napadla, pobodala ho a on na následky bodných poranění zemřel i přes poskytnutou, takřka okamžitou pomoc.

Psychicky nemocná žena pak pobodala ještě několik dalších studentek a přesto, že mohla být v rámci nutné obrany ve smyslu ustanovení § 29 trestního zákoníku č. 40/2009 Sb., a ustanovení § 56 zákona č. 173/2008 Sb., o Policii České republiky na místě zastřelena, byl proti ní použit pouze tzv. mírnější donucovací prostředek – paralyzér „Taser“, žena byla zpacifikována a zatčena.

Přesto, že tento konkrétní zákrok policistů Policie České republiky byl naprosto profesionální, neboť policista je povinen při použití donucovacího prostředku i zbraně použít jen takový prostředek, kterým je možno dosáhnout účelu zákroku, za současného šetření života osoby, proti které zákrok směřuje, a správně bylo i v této stresové situaci vyhodnoceno i to, že při možném použití střelné zbraně, by mohlo dojít k ohrožení života a zdraví dalších osob přítomných v budově školy, takže zákrok policie byl opět na jedničku, byť to samozřejmě život mladíka, který přispěchal na pomoc ohrožené studentce nevrátí. Bohužel.

V průběhu vyšetřování však bylo zjištěno, že tato psychicky narušená útočnice již před dvěma roky napadla obdobným způsobem sedmiletou dívku (!!!) a její vychovatelku v Havířově, leč před soudem neskončila právě kvůli psychické poruše. Z psychiatrické kliniky byla po několika měsících propuštěna na základě jednoho, možná i účelově zpracovaného znaleckého posudku, neboť dnes nejsou peníze takřka na nic, natož na to, aby byl někdo, byť psychicky nemocný a pro společnost velmi nebezpečný, „vydržován“ za státní peníze v léčebně, a bylo tedy otázkou, kdy taková osoba zaútočí znovu.

Protože však tento případ není ojedinělý, ač se o tom moc nepíše, aby si občané snad nemysleli, že je „svoboda“ a „demokracie“ snad ještě horší než minulý „totalitní“ režim, naskýtá se celá řada otázek, kterými by se měli zabývat nejen skuteční odborníci, ale i zákonodárci, neboť tento současný stav přestává být únosný a trpí jím zejména slušní a práva dbalí lidé.

Osobně se domnívám, že by bylo vhodné, aby si zodpovědní činitelé položili zejména tyto otázky a usilovněji, než doposud, na ně hledali odpovědi:

1/ Co vede mnohé občany, kteří chtějí pracovat a práci opakovaně nikde nenachází k tomu, že se dávají na cestu zločinu?

2/ Co vede mnohé občany, kteří se celá léta snažili najít práci a zabezpečit svoje rodiny nakonec k sebevraždě, protože v této „demokratické“ společnosti nenachází žádnou pomoc a ani se nemohou domoci spravedlnosti u státních orgánů, ani u obecných soudů?

3/ Co vede naše soudy k tomu, že nevěří policistům Policie České republiky, ani státním zástupcům a zcela bezdůvodně neuvalují vazbu ani na řadu zločinců těžkého kalibru a propouští je na svobodu, takže se tito volně pohybují mezi slušnými a práva dbalými občany a páchají, či mohou páchat, trestnou činnost dál?

4/ Co je to za zvrácený „humanismus“, který zrušil trest smrti i za ty nejzávažnější zločiny (např. několikanásobné vraždy!!!) a navíc zajišťuje pachatelům trestné činnosti větší práva než orgánům boje se zločinem (tj. zejména Policii ČR, státním zástupcům, soudům, BIS, kteří jednají vždy jen v souladu se zákonem a zločinci si mohou dělat co se jim zlíbí, mohou lhát, nemusí vypovídat, mohou si vymýšlet, aj., a všechno je to „kryto“ zákonem)?

5/ Proč jsou i těžkým zločincům, včetně vrahů, ukládány takřka směšné tresty s možností jejich propuštění i v případě, že spáchali několikanásobné vraždy (např. „spartakiádní vrah Straka“, který zavraždil několik žen v Praze, „otcovrah“ Popelka, který vyvraždil celou rodinu v Kolíně, přesto, že byl od malička hýčkaným a protekčním dítětem, aj.) a oba jsou již na svobodě, byť pod jiným příjmením, takže slušní občané vůbec nevědí, s kým mají tu čest a jsou jimi ohroženi?

6/ Jak je možné, že vážně psychicky narušení jedinci nejsou doživotně izolováni od slušné společnosti v „zamřížovaných“ psychiatrických léčebnách, s nulovou možností, vrátit se do slušné společnosti?

7/ Jak je možné, že vězni odsouzení k výkonu trestu odnětí svobody, v nápravně výchovných ústavech nepracují, aby si na „svůj pobyt“ ve věznicích vydělali a společnost na každého z nich měsíčně musí doplácet takřka 40.000,--Kč z našich daní? Co dělá „management“ vězeňské služby, který se drze dožaduje generálských hodností a není schopen zajistit pro odsouzené řádnou práci? A ještě má tu drzost napadat ministryni spravedlnosti?

8/ Proč se tito vězni jen „povalují“ na kavalcích v době, kdy mají pracovat, přičemž jim je zákonem zajištěn osmihodinový nerušený spánek, osmihodinový odpočinek = volno (televize, rádio, fitcentrum, společenské hry, aj.) a oni nechtějí pracovat a také – se svolením managementu vězeňské služby - nepracují?

9/ Proč se snažíme z normálních a klasických českých škol udělat za každou cenu „uzavřené věznice“ střežené policií či bezpečnostními agenturami a pokud se tam něco stane, bez rozmyslu odvoláváme jejich ředitele, byť udělali v rámci daných možností maximum?

10/  Myslíme si snad, že absence centrálních osnov všech typů našich škol může vést k systematické výchově studentů a že se i nadále obejdeme bez „občanské nauky“ a „základů práva“?

Byl bych velmi rád, kdybyste o těchto otázkách alespoň popřemýšleli.

Doc. JUDr. Miroslav NĚMEC, Ph.D.

Stínový ministr vnitra za LEV 21